Vážení čtenáři, rád bych vám představil dva lidi, co do nás vidí občas víc, než my sami. Zdeňku a Marka spojuje nejen partnerský vztah kořeněný BDSMkem, ale i profese – Marek je vystudovaný psycholog a Zdeňka studium psychologie dokončuje. A dlužno dodat, že Zdeňku už nějaký pátek od vidění a od počtení znám, tak nebylo moc těžké vylákat je na malý, no malý… prostě rozhovor.
– Jak jde dohromady BDSM a psychologie?
Z: Řekla bych, že hodně. BDSM je nejen o fyzické stránce, ale z mého pohledu možná dokonce víc o tom, co se děje v hlavě.
– Kdy potřebujeme psychologa?
M: To je na každém, aby se rozhodl sám, ale hlavně ve chvíli, kdy dotyčný vnímá, že způsoby, jakými běžně řeší situace, přestávají fungovat. Pak je dobré najít nějaký nový pohled zvenku. U člověka, který má nějakou zkušenost s danou situací. Třeba může pomoci i nový kamarád, který mi dá nový pohled, ale to už může být něčím zabarvené. Psychologa chápu jako člověka se zkušeností s větším množstvím lidí a zároveň jako někoho, kdo se dokáže na nějaké úrovni vcítit do druhého a odhadnout, co může potřebovat. Je to takový průvodce. Nevnímám ho jako poradce, který by dával rady, ale spíš jako průvodce, který mi pomůže utřídit myšlenky a přjít na věci, na které bych sám nepřišel.
Z: Lidé si často spojují psychology s problémy, ale tak to vůbec být nemusí. Psychologa můžeš vyhledat i proto, že chceš svůj život zkvalitnit, rozvíjet ho. A na to se zapomíná. Může to samozřejmě souviset i se sexualitou – pokud chci zkvalitnit svůj sexuální život, můžu se obrátit na psychologa, proč ne.
– Když budu hledat psychologa, budu předpokládat, že každý něco o BDSM ví ze školy a z odborné literatury, ale budu radši, když o tom bude vědět i něco víc, ze života. A proto se teď bavíme zrovna spolu – BDSM je součást vašeho života, nejste lidi z venku. Můžete popsat vaši zkušenost, jak se vás BDSM dotklo?
Z: Mně se nejvíc líbí formulace, že spojuji profesi se svým koníčkem. Asi před deseti, jedenácti lety jsem zjistila, že některým mým koníčkům se vlastně říká BDSM a postupně jsem se dostala k tomu, že jsem se začala profilovat na psychologii. Vystudovala jsem nejdřív FHS UK, kde jsem napsala závěrečnou práci o procesu coming outu u žen, které provozují BDSM. Pak jsem začala studovat psychologii a společně s Markem založila projekt Sexuální variace, prostřednictvím kterého se snažíme nejen oslovovat ty, kteří se BDSM věnují, případně o něm uvažují, ale také vyvracet zažité mýty a uvádět na pravou míru informace, které mezi veřejností kolují. Zkrátka… můj koníček mě nasměroval k oboru, kterému se chci věnovat – k psychologii, resp. hlavně sexuální psychologii a partnerskému poradenství.
M: Já i Zdeňka máme nějakou schopnost být tomuhle otevření a narážíme na to, že spousta lidí to tak nemá. Že je pro ně obtížné říct, že někde s někým byli, že něco dělali, že to bylo dobrý nebo blbý. Nám to přijde normální. Navíc jsme přišli na to, že některým z těch, kteří se tomu brání, to způsobuje stres a nespokojenost. Tak nějak přirozeně nám přišlo, že kdybychom to v nich podporovali, mohlo by jim to zlepšit vnitřní pohodu.
– No a jak říkala Zdeňka, spojit profesi s koníčkem. Zatím se nám to osvědčuje. Čím víc podporujeme lidi, aby mluvili o tom, jak to mají, poznávali sami sebe, přijímali se a vymýšleli způsoby, jak se realizovat, tím více to vede k osobní i partnerské spokojenosti.
Z: Ještě mám poznámku k tomu, že o BDSM víme něco ze školy – ne tak úplně. V rámci sexuální psychologie se učíme i o sexuálních variacích, mimo jiné o partnerském sadomasochismu, ale ne o BDSM. Abych to trochu osvětlila, BDSM se mohou věnovat lidé s nejrůznější motivací, nejen lidé, kteří mají sadomasochistické preference jako trvalou součást osobnosti. To ve škole neprobíráme a myslím si, že je to škoda. Ale je to věc, která se týká nejen tuzemska, ale i zahraničí – zatím nejsou ucelená vodítka pro odborníky, jak s BDSM+ lidmi v praxi pracovat. V dnešní době existují vodítka pro práci s lidmi, kteří řeší svou lesbickou nebo homosexuální orientaci, ale pro BDSM+ zatím nejsou. Odborníci tak vycházejí z klinické populace, což jsou lidé, kterým jejich zaměření způsobuje potíže, z výzkumů, vlastních zkušeností,… ale odbornější, komplexní vzdělání v tomto směru zatím chybí.
– O to víc je pro nás výhodný jít s tím za někým, kdo s tím má osobní zkušenost. Mě ale zajual pojem motivace k BDSM, motivace k sadomasochismu. Jaká ta motivace může být?
Z: Tou první je deviace, trvalá součást osobnosti. Konkrétně jde hlavně o deviaci v aktivitě, partnerský sadomasochismus, ale například i o deviaci v objektu – fetišismus, a další. Aby takového člověka sexualita skutečně naplňovala, potřebuje realizovat některé věci, které bychom mohli shrnout pod termín BDSM. Samozřejmě ne každý, koho baví například hezké prádlo nebo spanking, má sexuální deviaci – jak jsem uvedla, s deviací se pojí nezbytnost určitých aktivit k plnému uspokojení.
Dalším důvodem může být snaha o zpestření sexuality. Ale může jít i o kompenzaci traumatu. Setkali jsme se se ženami, které za námi přišly s tím, že prožily týrání, znásilnění a pak se dostaly k BDSM. Podle nich to bylo mimo jiné BDSM, co jim pomohlo si traumatický zážitek odžít a pomohlo jim jít dál.
M: Vnímám tři základní roviny. Buď je to základní potřeba, osobnostní rys, něco, co potřebuju k tomu, abych se cítil dobře. Nebo je to zpestření, chci zažít něco nového, chci se bavit. Nebo je to reakce na něco nepříjemného, co se mi stalo a já si to tímhle způsobem kompenzuju. Taková kompenzace může být z mnoha různých důvodů.
Z: K tomu bych ještě dodala, že pokud má BDSM kompenzační funkci a pokud se s tím, co si jím kompenzujeme, vyrovnáme, může potřeba k realizaci vymizet. Narozdíl od potřeby některých aktivit jako trvalé součásti osobnosti, která v člověku zůstává.
Ale další důvod, proč lidé mohou chtít provozovat BDSM, jsou změněné stavy vědomí, což je vlastně to zpestření, jak popsal Marek. Mezi laiky se obecně mluví o pocitu flow. Flow je specifický způsob změněného stavu vědomí a vyznačuje se jasným zaměřením pozornosti na to, co právě děláme. Do takového stavu se dá skutečně během provozování BDSM dostat, ale pokud je člověk v dominantní roli. Naopak pokud je člověk v submisivní roli, mluvíme o stavu tzv. přechodné hypofrontality. Je to stav, kterého se dá dosáhnout například při vytrvalostním běhu a narozdíl od flow je spojený s pocitem plynutí ve spojení s rozostřenou pozorností. Čili v takovém stavu je těžké se rychle, snadno rozhodovat, nebo třeba i použít stopku. Ty dva stavy dobře kopírují dominantní a submisivní roli – zatímco v té dominantní máme odpovědnost za sebe i za „spodka“ a zažíváme pocit plného soustředění, v submisivní roli jsme zranitelní a můžeme si dovolit v bezpečném prostředí „plynout“.
– To je to, čemu se v angličtině říká domspace a subspace?
Z: Přesně tak. Odborně je to flow a přechodná hypofrontalita a samozřejmě BDSM je jen jedna z možností, jak se do takových stavů dostat.
– To je natolik zajímavý téma, že bych tomu rád někdy nechal větší prostor probrat to podrobněji, protože o tom jsem v češtině nic smysluplného nenašel.
Z. V říjnu k tomu vyjde článek v časopise Psychologie Dnes.
– Vida, tak potom se k tomu vrátíme.
Z: Abych tu motivaci uzavřela, dnes se také hovoří o potenciálním terapeutickém účinku, který může k BDSM motivovat. Což ale neznamená, že mluvíme o terapeutickém BDSM – to jsou dvě odlišné věci.
– Terapeutický BDSM – dostaneš recept na pětadvacet rákoskou?
Z: Právě, že ne. Podle mého názorů nejde provozovat BDSM přímo s tím záměrem terapie. Ale člověk si zpětně můře uvědomit, že mu to nějaký způsobem pomohlo. To je potenciální terapeutický účinek, ale ne záměr.
M: Když se řekne, že jde o terapeutické BDSM, tak já to vidím tak, že by to měl být odborník ,který si pozve klienta na nějaký termín a tam proběhne něco, co má za cíl zlepšit psychický stav člověka. Nějaký léčivý proces. To, co říká Zdeňka znamená, že BDSM může mít jaksi mimochodem terapeutický účinek – dělám, co mě baví, s člověkem, kterému důvěřuju a jakoby mimochodem si prožiju znovu něco z minulosti, co mě trápí, ale teď si to prožiju líp, v bezpečném prostředí. Tím, že si to oddžiju, můžu to nechat být a můžu jít dál.
Z: Před časem jsem napsala jeden článek, který je u nás na stránkách: Proč nás láká podřízená role. Tou motivací může být mimo jiné i to, že mám možnost bezpečného prostředí, ve kterém si to, co se děje, mám možnost stopnout, nebo naopak posouvat hranice, limity, jak chci, protože je to hra, která má jasná pravidla. V tom vidím terapeutický potenciál.
M: Pro mě je ještě důležitá role, jakou v tu chvíli mám. Buď jsem odborník, terapeut, pracuju s klientem. Nebo mám roli partnera, kamaráda, laika. Protože se jedná o BDSM, vždycky tam bude sexuální vzrušení. Cílem je sexuální vzrušení nebo osobní rozvoj, ale zase… formou sexuálního náboje. To je něco, co v profesionálním vztahu nejde překročit. Já jako profesionál nemůžu mít žádný sexuální kontakt nebo sexuální vztah s klientem. Pokud tu hranici překonám, ztrácím roli odborníka, stávám se pro něj někým jiným, poskytovatelem erotické služby. To je podle mě důvod, proč nemůže fungovat terapeutické BDSM.
Z: Nicméně mě zaráží, že přibývá rádoby terapeutů. Setkala jsem se například s člověkem, který nabízel terapeutické BDSM výprasky, ale nevěděl vůbec nic o motivaci, nevěděl jak pracovat s traumatem, nezajímal se o stopku, SSC a celé BDSM vnímal jen v rovině působení a přijímání bolesti. Takovému člověku bych se do rukou nesvěřila, natož abych mu za to ještě platila.
M: My se snažíme o co nejodborněší přístup. Součástí toho je, že se snažíme si přesně definovat pojmy. Terapie je obecně léčebný proces. Nějaký způsob, jak vylepšit svůj stav. Psychoterapie je proces, jak vylepšit svůj stav prostřednictvím psychoterapeutických nebo psychologických metod. Pokud někdo řekne, že dělá terapeutické BDSM, tak to může znamenat, že někoho sváže tak, že ho potom přestanou bolet záda. To by mohlo být terapeutické BDSM.
– Což se tvrdí třeba o shibari. V kombinaci s působením na akupresurní body…
M: Jo, ale taková terapie je v pořádku, ale nejedná se o psychoterapii.
– Kdo je teda psychoterapeut?
M: Psychoterapeut je člověk, který má psychoterapeutický výcvik, nemusí mít nutně vysokoškolské vzdělání, ale často je to psychiatr nebo psycholog, případně speciální pedagog, sociální pracovník a další pracovníci v pomáhajících profesích.
– A rozdíl mezi psychologem a psychiatrem?
M: Psycholog absolvoval obor psychologie na univerzitě humanitního směru. Psychiatr vystudoval všeobecnou medicínu a dál se specializoval na obor psychiatrie.
– Já to vždycky rozlišoval akorát, že psychiatr smí předepisovat léky, psycholog ne. Takže dobrý, od vás léky ani elektrošoky nedostanu. A co svěrací kazajku? No ne, pojime dál nebo spíš zpět k pojmu partnerský sadomasochismus. Sadomasochismus a partnerský sadomasochismus – jaký je v tom rozdíl? Partnerský je ten se stálým partnerem?
Z: Partnerský sadomasochismus je nejčastější formou sadomasochismu, se kterou se můžeme setkat. Je to forma, kterou provozujeme za vzájemného souhlasu všech zúčastněných, bez pocitů studu nebo viny, jak zní definice. Potřeby zúčastněných jsou vzájemně kompatibilní. Název nevychází z toho, že bychom ho provozovali jen s trvalým partnerem, ale vychází z kritérií sexuálních deviací – u deviací v aktivitě je totiž obvykle jednou z podmínek anonymita objektu, čili nehovoříme o partnerovi či partnerce, ale o oběti.
Často se ještě dnes setkávám s tím, že lidé zaměňují partnerský sadomasochismus za patologickou sexuální agresivitu nebo agresivní sadismus, což jsou skutečně nebezpečné sexuální deviace založené na znehybnění oběti v případě agresivního sadismu, nebo překonávání odporu anonymní oběti v případě patologické sexuální agresivity. Tady už nehovoříme o hledání kompatibilního parnera pro konsensuální hraní, ale o predátorském způsobu hledání oběti.
– Dobře, ale nebezpečný může být i ten kdo má stálou partnerku, ale překračuje dohodnuté hranice…
M: To může být případ lidí, kteří se prezentují jako kdyby je zajímal partnerský sadomaschismus, ale vlastně je to skrytý agresor.
– Jaká je pravděpodobnost, že partnerský sadomasochismus přeroste v násilný vztah?
M: Tohle se může stát ve chvíli, kdy dominantní partner zamlčí pravý motiv, že touží po oběti, ne po rovnocenné partnerce. Najde si na oko partnerku, ale svůj pravý motiv zakrývá. Čím delší je ten vztah, tím víc si dovolí odkrýt původní motiv. A původně partnerka se posvolna stává obětí. Pravděpodobnost, s jakou se to může stát, neumím odhadnout.
Z: Domácí násilí má zároveň svá specifika, kterými ho můžeme od konsensuálního chování odlišit. Probíhá v cyklech – po fázi klidu narůstá napětí, které eskaluje v násilí, následuje fáze tzv. líbánek, kdy si agresor oběť udobřuje. Ale tato fáze má tendenci se zkracovat a násilí se objevuje čím dál častěji. Není tu aftercare, zájem o bezpečnost. Připadá mi důležité takové náznaky nepodceňovat.
– Pojďme k tomu, co je vlastně BDSM, jak to bereme my jako „úchylové“ a jak je to odborně?
Z: Je v tom docela velký rozdíl. BDSM je v podstatě laický termín. To, co spadá do BDSM nemůžeme přesně ohraničit. Ano, je tu bondáž – disciplína, dominance – submise, sadismus – masochismus. Ale když se zeptám deseti lidí na konkrétní techniky, každý bude mít jiný názor na to, jestli to do BDSM patří, nebo ne a jakou to musí mít míru, aby už to BDSM bylo. V odborné literatuře jsou jasná kritéria. Když mluvíme o partnerském sadomasochismu, nebo například fetišismu a dalších „zájmech“, které by šlo teoreticky pod pojem BDSM také zahrnout, máme pro ně přesná vodítka. Můžeme podle nich poznat, kdy to pro člověka může představovat problém a kdy je to naopak „zájem“.
M: Mně přijde termín BDSM jako pomůcka. Řeknu, že jsem BDSM+, což znamená, že mě zajímá BDSM a vymezuje to nějakou nejasnou oblast toho, co mě asi baví. Zhruba můžu zjistit, jestli to člověka, se kterým se bavím baví také. Ale je to hodně obecný pojem a samozřejmě to neznamená, že si porozumíme, že budeme kompatibilní.
– Vy se netajíte tím, že máte BDSM sklony. Nebo jinak, máte BDSM sklony nebo sklony k partnerskému sadomasochismu?
M: My rádi používáme termíny dominantně-submisivní vztah, což je rozdělení rolí v rámci partnerského vztahu, a partnerský sadomasochismus, který může zahrnovat přijímání nebo poskytování fyzické a/nebo psychické bolesti, a/nebo omezování. To je pro nás přesnější, než abychom o sobě tvrdili, že jsme „úchylové“ nebo BDSM pozitivní.
– Tyhle sklony vám samozřejmě nabízejí jinej vhled, než jakýmkoliv sebelíp vystudovaným vanilkám. Je výrazný rozdíl nebo rozpor mezi zkušenostma a odbornou literaturou nebo odbornými znalostmi?
Z: Rozdíl tam určitě je, například v míře pochopení klientů. Ale nedá se říct, že by každý odborník musel mít nutně vlastní zkušenost s tím, čemu se věnuje.
– Jasně, nemusí každej onkolog onemocnět rakovinou…
Z: Přesně tak. Ale když budu mluvit třeba o procesu coming outu… díky tomu, že s tím mám vlastní zkušenost, dokážu se do ostatních, kteří jím procházejí, lépe vcítit. Podle mě je podstatný rozdíl, když za mnou přijde člověk, který mi o něčem začne povídat a já si to mohu spojit s vlastní zkušeností. A samozřejmě moje zkušenost je subjektivní, ale je to něco víc, než teoretické znalosti z učebnic.
A jestli je rozpor mezi literaturou a realitou? Občas ano. Setkala jsem se například s názorem na fetišisty – prý jsou spíše introvertní a nemají chuť se o své zájmy dělit s větším množstvím lidí. Když se ale podívám na současnou BDSM scénu, vidím to trochu jinak. Nechci to příliš zobecňovat, ale myslím si, že řada odborníků nemá přímou zkušenost „z terénu“. Já ale mezi lidi do komunity chodím a jsou to lidé, kteří jsou se svými koníčky nějakým způsobem srovnaní a to je skupina lidí, která není odborníky ještě příliš zmapovaná. Myslím si, že v celkovém pohledu na sadomasochisty jim takové informace chybí.
M: Většina dat z výzkumů, které máme, jsou nasbíraná na klinické populaci. To jsou lidé, kteří vyhledali odborného pracovníka, protože se jim něco děje. Buď je to spojené se sexualitou, nebo se jim děje něco, co se sekundárně s jejich sexualitou spojí. Ale my jsme přesvědčeni o tom, že pak je velké množství lidí, které baví oblast BDSM a buď nikdy odborníka nevyhledají, nebo vyhledají, ale nic o BDSM nezmíní.
A tahle skupina lidí je vlastně z odborného hlediska jedna velká neznámá. Ta naše výhoda je asi v tom, že pro nás samotné je to životní styl, pravidelně se setkáváme s lidmi, pro které je to taky životní styl nebo záliba a jsou to přesně ti lidé, kteří kvůli svým sexuálním preferencím nikdy nevyhledali odborníka. V klidu si s tím žijí.
Díky tomu si myslíme, že máme o něco lepší vhled do toho, jaká je ta skutečnost, než lidé, kteří „úchylové“ nejsou a setkávají se jen s lidmi, kteří za nimi přijdou jako klienti nebo pacienti, kteří už mají nějaký problém. Třeba řeší, že si dlouhodobě nemohou najít partnera, jsou sexuálně deprimovaní, mohou je napadat extrémní věci, které by je nenapadly, kdyby partnera měli. A to je pro ně například ta krizová chvíle, kdy vyhledají odborníka. Lepší by bylo, kdyby ten člověk přišel o rok dřív. Když přijde člověk, který je na dně, v první řadě to není o řešení celého problému, místo toho se musíme zaměřit na to, aby ten člověk nasbíral alespoň nějaké síly k řešení.
– Takže když je problém, může být už pozdě…
M: Lepší dřív, než později. Poradenská psychologie je vhodná i pro lidi, kteří chtějí něčemu porozumět, nějak se rozvinout. Pokud mám pocit, že už na něco nestačím běžnými způsoby, je lepší vyhledat odborníka hned, nečekat, až budu úplně na dně. Čím víc budu na dně, tím těžší pro toho odborníka bude mi pomoct. Je to jako s tou rakovinou – když budu chodit na preventivní prohlídky, podchytí se to brzo a je větší šance, že se můj stav zlepší.
– Dobře. Jedna prevence, kterou vy nabízíte, souvisí jednak s vaší stránkou Sexuální variace, kde už při čtení může člověk získat jiný náhled na sebe, najít jiný pohled na svou situaci, a jednak s vaším novým projektem, seberozvojovou skupinou, kterou pořádáte.
M: Sexualita každého člověka, jak ji prožívá a realizuje, se vyvíjí. Je to proces. K nějakému rozvoji je potřeba delší čas, nestačí jednorázové, třeba víkendové setkání. Na něm se může něco dozvědět, nějak se otevřít, ale rozvoj, to je na delší práci. Takže my nabízíme sérii skupinových setkání. Pravidelná setkávání lidí, které nějakým způsobem oslovuje BDSM a partnerský sadomasochismus.
Z: Ta setkání jsou jednak pro ty, kdo zjistili, že je to baví, chtějí se rozvíjet, ale třeba ještě sami nevědí jakým způsobem, ale také pro ty, kteří už se v tom delší dobu pohybují a mají konkrétní témata, kterým by se chtěli věnovat. Čili není to jen pro nováčky, ale i pro lidi, kteří se BDSM věnují řadu let. Zároveň je to něco jiného než neformální setkání s přáteli a něco jiného, než individuální setkávání. Obojí má svá vlastní pozitiva.
M: Velká výhoda skupinové práce je v tom, že mám možnost sdílet a zároveň poznávat jak to mají ostatní. Vnímáme to jako velmi efektivní a obohacující způsob práce.
– Ten pocit, že v tom nejsem sám.
M: Ano, nejsem v tom sám, mám možnost si poslechnout několik možných názorů od několika různých lidí, můžu si vybrat, který z nich mě zajímá, což je něco, co při individuálním přístupu nenastane. Máme s tím velmi dobrou zkušenost, nám skupinový přístup funguje v téhle oblasti o něco lépe, než ten individuální.
Z: Je to z velké části o potvrzení, že je člověk v pořádku. Že to, co ho baví, je v pořádku, že o tom může otevřeně mluvit a že to není něco, za co by se musel stydět nebo to musel potlačovat. Že je to naopak něco, co může kultivovat, co ho může obohatit, že si může najít partnera nebo partnerku, se kterou to jde realizovat. Občas obravdu stačí už jen to samotné uvědomění „jsem v pořádku“.
M: Při skupinové práci je třeba hodně obohacující sdílení zkušeností lidmi, kteří už v tom žijí dlouho, protože po letech se objevují zajímavá témata. Třeba jak s dětma, co jim kdy říct a co jim neříkat, jak to vysvětlit, obecně téma vnějšího ocming outu, jestli to někomu sdělovat nebo nesdělovat a jak. Nebo třeba situace, když si svoje preference uvědomím v manželství, kdy už mám děti, nechce se mi rozvádět a co teď s tím? Specifická témata, která se líp řší s lidmi, kteří s tím mají zkušenosti. To je v některých ohledech mnohem víc obohacující, než individuální setkávání.
Z: Zároveň to může být dobré pro lidi, kteří nechtějí chodit přímo do BDSM skupin. Člověka to může bavit, ale zároveň může mít z nějakého důvodu obavy mezi ty lidi jít, nebo se bojí toho, že by ho někdo mohl vidět.
– No a pokud, jak už jsme zmínili, má někdo problém mezi „úchyly“ jít, je pro něj ideální ta série skupinových setkání.
Z: Je to jedna z možností. Kromě toho pořádáme ještě povídací setkání v příjemné kavárně v Praze. Říkáme jim Kulturně úchylná kavárna a první bude 20. 9. Podrobnosti a další info, jak jinak, najdete na našich stránkách www.sexualnivariace.cz.
– Jak se na vás dívají kolegové, nezpůsobil vám coming out nějaké problémy?
Z: Můj coming out byl postupný a ze začátku by mě určitě nenapadlo, že o něm budu mluvit v rozhovoru 🙂 Mám veskrze pozitivní zkušenosti. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo kvůli coming outu odsuzoval, ať už jde o mé přátele, spolužáky nebo kolegy v zaměstnání. Lidé jsou buď zvídaví, nebo neutrální. Ale nesetkala jsem se s vyloženě negativní reakcí.
Setkávám se ale mezi lidmi často s obavou „co by na to řeklo okolí“. Můj názor je takový, že většinu našich obav máme jen ve vlastní hlavě a pokud si dovolíme být ve svých zájmech sami k sobě, ale i k ostatním upřímní a otevření, je to velmi osvobozující. Sexualita je přeci jednou z nejpřirozenějších věcí.
Ideální stav podle mne vypadá tak, když jsem schopna se o BDSM otveřeně, bez obav bavit a zároveň si dokážu ohlídat určitou úroveň soukromí. Není potřeba vyprávět ostatním o svých zájmech přiliš detailně a to o čem jsem ochotná obecně mluvit se velmi liší od toho, co probírám jen s mým partnerem.
M: Já jsem neměl nikdy potřebu nějak veřejně deklarovat svůj coming out. Myslím, že většina lidí kolem mě to o mně ví nebo tuší, ale není to tak, že bych udělal nějaký veřejný proslov, co jsem a co mě baví. Spíš to beru tak, že jsem připravený odpovídat tomu, kdo se zeptá. No a pokud máme se Zdeňkou nějakou veřejnou přednášku, tak mluvíme na obecné rovině, protože já si myslím, že je naše věc, co děláme a neděláme. Co se ale týče rodiny nebo blízkých lidí, jsem připravený odpovědět, pokud se zeptají. Není to nic, za co bych se styděl ani nic, co bych vyhlašoval do světa jako nějakou informaci o sobě.
V pracovní oblasti je to pro mě spíš benefit, protože se o mně ví, že se zabývám sexualitou. Většina mých kolegů se tímhle tématem až tak nezabývá a klienty s tímto tématem směřují na mě.
– Teď trochu změníme téma. Česká BDSM scéna vám není neznámá. Co si o ní myslíte?
Z: Já u ní rozhodně pozoruji vývoj. Pohybuju se kolem ní desátým rokem a za tu dobu pozoruji vznik nových podniků a hlavně vývoj od menších srazů, kdy se mezi sebou prakticky všichni znali, až po dnešní stav, kdy přijdu na kecací sraz a znám tam dva, tři lidi. Lidé, kteří se dnes v klubu seznámí mají tendenci se zase stahovat. Navážou kontakty a pak už se tak často neobjevují.
– Tak ono se dřív nebylo kam se stáhnout, scéna nebyla zdaleka tak velká.
Z: To ano, ale lidi neměli dřív takové obavy například z toho, že když se někde ukážou, mohl by je někdo vyfotit telefonem. To je jedna z věcí, která může v dnešní době odradit. Zároveň mám pocit, že se scéna víc komercionalizuje. Můj dojem je, že dříve bylo více srazů, které vznikaly z čistého nadšení. Byly to skvělé srazy, ale zároveň náročné na organizaci, a řada lidí, samozřejmě ne všichni, už na to nemá čas, nebo se jejich zájmy posunuly jinam. Také se objevila řada placených služeb, které mají v názvu BDSM, ale pokud se na ně víc zaměříš, často zjistíš, že jde jen o snahu svézt se na módní vlně lidmi, kteří do toho vlastně až tak nevidí.
M: Já nikdy neměl potřebu se nějak do těchto skupin zařadit, protože mi to nevyhovuje. Myslím si, že je to má soukromá věc a lidé, kteří mají stejné zájmy nejsou automaticky mí kamarádi. To, že máme něco společného ještě automaticky neznamená, že si budeme rozumět. Ale je to pro mě jeden ze způsobů, jak se seznámit s ostatními, jak si případně najít partnerku, jak se bavit, ale z mojí povahy to dlouhodobě není způsob, jak bych trávil volný čas.
– Není v tom rozpor mezi váma?
M: Myslím, že ne. Každý to máme trošku jinak, ale nejsme na sobě tak závislí, abychom to museli mít stejně. Srazy mi přijdou jako výborný způsob pro lidi, kteří nemají v okolí někoho s podobnými zájmy. Je to způsob jak se nakontaktovat s ostatními.
Z: Mám to teď podobně jako Marek. Dřív jsem chodila na srazy víc a našla jsem si tam pár lidí, se kterými se vídám dodnes i mimo srazy. A přijde mi důležité říct, že pokud někdo o prvním srazu uvažuje, aby se nebál a šel do toho. Nikdo nikoho do ničeho nenutí. Většinu času se stejně probírá jídlo a počítače… 🙂
– Dobrá, děkuju za rozhovor.
Vám, milí čtenáři, co jste to dočetli až sem, děkuju za trpělivost, připomínám webovou stránku www.sexualnivariace.cz a slibuju, že se časem vrátíme s tím nadhozeným tématem subspace a domspace.
– Rozhovor připraven pro BDSM.cz a facebookovou stránku BDSMzona –
Co vy na to?
Super
0
Úlet
0
Divné
0
[…] pro server Darkpress.cz a […]